Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 29.4.
Robert
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Lord Jan Werich vzpomíná a také nabádá pro vás:
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 20.6.2013 (13:42:19)

JAN WERICH: „O KAVÁRNÁCH“

 

Nebyl jsem v Paříži dvacet let.

 

Když jsem tam přijel, usedl jsem do týchž kaváren, do kterých jsem zacházel před dvaceti lety a po kterých už tenkrát před jinými dvaceti lety chodili Picassové, Erenburgové, Hemingwayové, a co tyto řádky píšu, sedí v těch kavárnách mladíci a mladice, o kterých ještě nevíme, že budou za dvacet let slavní, třeba jako ti Picassové.

 

Tohle se nám v Praze nemůže přihodit, protože ze starých kaváren už vlastně nezbylo nic hodnotného. Hodně jich pozavírali a ten zbytek zmodernizovali až do vulgárnosti. Kavárnu Slavii už ve třicátých letech přestrojili podle tehdejšího způsobu, poplatného velice berlínskému manýru. Do té doby to bývala staropražská kavárna, která, jak se domnívám, vznikla spojením několika kójí.

 

Chodil jsem hlavně dozadu, co byly kulečníky, protože kavárna Slavia byla na cestě do gymnázia v Křemencově ulici, kde byla matematika, kdežto tady byly kulečníky. Šli jsme radši na kulečník a vydrželi jsme tady až do jedné hodiny odpoledne. A když jsme k polednímu mívali hlad, dávali jsme si chleba s husím sádlem, za korunku, nádherný. Husí sádlo z něho kapalo. V kuchyni ho naporcovali na dlouhé štíhlé kousky, abyste to mohli pěkně čistě brát do ruky a nezamastili tágo.

 

Bývali tady dva vrchní a ti se střídali. Jeden se jmenoval pan Zástěra a druhý pan Korecký. Pan Zástěra byl menší, zavalitější a pan Korecký byl vyšší a štíhlejší. Hodní lidé to byli.

 

Seděl jsem jednou, když měl službu pan vrchní Zástěra, u okna – bylo mi takových sedmnáct osmnáct let. Tedy mladý gentleman. Kývl jsem na vrchního a povídám:

 

„Absint.“

Panu Zástěrovi to trochu cuklo v očích. Za chvíli mi přinesl dlouhou, tenkou skleněnou číši, asi jako je na Rembrandtově autoportrétu, jestli znáte, se Siskou, drží tu číši Saskii nad hlavou. S číší přinesl stříbrnou ozdobnou lopatku, lomenou tak, aby se dala posadit na tu číši, a kostkový cukr a skleněný džbáneček vody, a to všechno přede mne postavil. A já si v duchu říkal: „Troubo, proč sis nedal sodovku!“ Já totiž vůbec nevěděl, co si s tím počít.

 

Pan Zástěra zareagoval:

„Dovolte, já vám to naservíruju.“

 

Nalil absint do sklenice, na sklenici dal lopatku, na lopatku cukr a přes ten cukr lil vodu, která cukr rozpouštěla, padala do sklenice, míchala se s absintem a ten opálovatěl, opálovatěl, prostě stala se z toho opálová tekutina, asi jako ústní voda Odol. Nu, a pak to sejmul. A já seděl a pil ten opálový zázrak Odol a ono vám to jako Odol taky chutnalo.

 

Po letech jsem to panu vrchnímu Zástěrovi připomenul. A on povídá:

„Jo, to jste byl vy, ten kluk?“

„Jestlipak jste mi tam nalil opravdu absint?“ zeptal jsem se.

„To byl opravdickej absint. My jsme čekali, co to s váma udělá.“

 

Zajímavou a poučnou vzpomínku mám na pana vrchního Koreckého, to byl ten vyšší, štíhlejší. Ptal se nás jednou, když jsme se vrátili s Voskovcem z Paříže, jak je tam draho. My jsme mu to nemohli vysvětlit, poněvadž nás v tom věku národní hospodářství nezajímalo.

 

A pan vrchní povídá:

„Tak já se vás zeptám takhle: Kolik tam stojí kilo svíčkový?“

 

No, my jsme si říkali, že pan Korecký je cvok. A zatím jsme byli cvoci my, protože on už věděl, co my ještě nevěděli. Že totiž blahobyt se počítá podle toho, jak dlouho musí člověk pracovat, aby si vydělal na kilo svíčkové. Teď už to vím taky – musí pracovat hezky dlouho. Čím dál tím déle.

 

Abychom se však vrátili ke Slavii. Kavárna Slavia byla hlavně známá tím, že sem o velikonocích, když byly noremní dny, Velký pátek, Bílá sobota, jezdili herci od společností z celých Čech a Moravy. Tady dřepěli divadelní ředitelé, a herci, kteří chtěli dostat angažmá, se před nimi předváděli. Nešlo samozřejmě o pražské angažmá, prostě se chtěli dostat k jiné a lepší venkovské společnosti.

 

Bylo to dojemné. Přijížděli v nejlepších šatech, opereťáci bývali samá kostka, tragédi ve volných plandavých límcích, s vojanovskými pytlíky pod očima. A seděli, posedávali a přecházeli jakoby nic. Ne že by o něco loudili, chraň pánbůh, jen tak, aby si pan ředitel povšiml.

 

Divadelníci sem chodili denně. Zpěváci z Národního, Frejka sem chodil, Emil Burian, my, Nezval, kavárny v té době byly vlastně plné kluby hostů. V každé kavárně se kupil určitý druh lidí. Kousek dál od Slavie byla Národní kavárna, kam chodíval Nezval, Seifert, Teige, zase my a celý komplet Devětsilu. Seznámil jsem se tam s Philippem Soupaultem, přišel tam i Majakovskij, když byl v Praze. A kousek dál opět byla kavárna Metro, tam opět chodil Nezval. Jakmile se to někde pohádalo, každá frakce začala chodit do jiné kavárny. A když jsme se usmířili, začali jsme se znova scházet tam, kde jsme se pohádali.

 

Do Metra chodil Nezval hlavně proto, že tam měli dobré indiánky. Měl indiánky hrozně rád. Zastihl jsem ho, když jich měl před sebou mísu. Říkal mi:

„Jene, dej si, dnes maj výborné indiánky.“

 

A kousíček dál na rohu, tam co teď vyrostl skleněný Dům dětské knihy, byla Unionka. To byla kavárna generace daleko starší, tam chodil Brunner, Poláček, Bass a tihle lidé. Byla to také kavárna z bytů dělaná, a moje paní, která tenkrát ještě nebyla mojí paní, tam nikdy nechtěla jít. Že tam nepůjde, že to tam zapáchá. No, měla pravdu, ono vůbec mnoho kaváren a mnoho veřejných podniků u nás dodnes zapáchá. Jak ona říká.

 

Kousek dál, v Adrii, byla zase kavárna. Tam se hrály hlavně karty. Teď je tam filmový klub a karty se tam nemastí. Teď se nikde nemastí karty. Hrajeme všichni vabanque. Karty ztratily rajc.

 

Zato my jsme chodívali do kavárny Daliborky, dolů do sklepa hrát gotes, čili boží požehnání. Byla to zakázaná hra. Býval jsem hravé kotě za mlada.

 

Rozdával tam pan Herites a pan Cejnar. Oba fotbaloví sudí, a měli při tom průpovídky:

„Vesele sázet, vesele hrát.“

„Kdo vsadí hodinky, vyhraje tužku.“

„Právě ten potápěč pod vodu se potápí, právě ten potápěč pod vodu klesá.“

„Jedeme dále močálem černým kolem bílých skal.“

„Renevaple.“ Což se říká taky v Monte Carlu, jenomže oni si to drobátko zčeštili, jak račte vidět.

 

No, a nesmím zapomenout, že nedaleko soudu byla „Tůmovka“. Tam chodil Karel Poláček, Franta Němec, zkrátka soudničkáři.

 

Kavárny plnily svou společenskou funkci. Byly to kluby, kde se lidé kvůli legráckám scházeli. Naše generace v kavárnách psala, debatovala, přela se o nesmysl větší, či jen nepatrný. Pak přišla generace, která neseděla v kavárnách, spíše na školeních a tak všelijak. To jsou ti dnešní čtyřicátníci a něco přes. Ale dnešní mladá generace, ta už zase ráda vysedává. A špekuluje. Ono je o čem špekulovat a brblat, u piva.

 

Nechodím do kaváren už léta. Ale nedávno jsem jednou takhle k večeru nahlédl do kavárny, a ono vám tam bylo bílých hlav, jako když sněhu napadne. A bylo to v létě, ale bílo, bílo. Asi jako v hledišti moskevského tyjátru MCHAT.

 

 

„O VÍTĚZSLAVU NEZVALOVI“

 

Já nemohu oddělit Nezvala od svého života – od soukromého, rodinného, uměleckého – protože kamkoli jdu a cokoli dělám, vždycky tam někde byl nebo procházel Nezval. Nedovedu si Prahu vybavit bez Nezvala.

 

Když jsem byl v emigraci, míval jsem stesky. Emigrantské stesky se toulají divnými pěšinkami. Moje se toulaly kolem jednoho ze zákrutů Otavy pod Sušicí, kolem oprýskaných omítek na starých zdech v temných uličkách Starého Města, a také se mi stýskalo, velmi se mi stýskalo po tom, že jsem nemohl v New Yorku potkat Nezvala. A jít s ním třeba… Třeba nikam. Toulky nikam a odnikud s Nezvalem – to byly nejhezčí procházky, protože Nezval pro mne byl, vlastně byla koupel objektivního obdivu světa. Mnoho lidí, kteří ho měli rádi, bude se mnou souhlasit, když jim připomenu, že s Nezvalem sedět, chodit – to znamenalo volně mluvit, lačně naslouchat, pít, opěvovat, zpívat, svobodně mudrcovat. Na takových tripech s Nezvalem až do absurdna se stávalo, že jeho subjektivno a moje subjektivno sečteny dohromady daly podle nějakého zázračného vzorce objektivní názor.

 

Seděli jsme jednou s Nezvalem na chodbě, popravdě sešli jsme se na chodbě jakéhosi paláce, když se vevnitř odbývalo něco zdánlivě snad důležitého, žel však nudného. Oba jsme na chodbě hledali zbytky jsoucna a nalezli jsme se.

 

A hle – sedl si vedle mne a spustil:

„Jene, nevíš něco o létajících talířích?“

 

To mne ohromně potěšilo, protože o tom jsem měl dokonce literaturu. I začal jsem mu vyprávět, co vím. Snad dvě, tři hodiny jsme rozšafně proklábosili o létajících talířích. Nakonec řekl:

 

„Víš, mě na tom nejvíc mrzí, že to asi ani není pravda.“

 

V tom byla jeho poezie, v tom byla jeho honba za nádherou, za odhalováním neuvěřitelného, které samozvaní a takzvaní rozumní lidé nikdy nespatří.

 

Nezval byl velká krásná koule seslaná na náš svět, uhnětená ze všeho hezkého dohromady. A ze všech vlastností, které patří k člověku. Je pravda, že nejkrásnější a nejlidštější vlastnosti někteří lidé považují za vlastnosti zbytečné. Mají chudý život takoví lidé, nuzný a chudý každý den.

 

Jednoho odpoledne se dostavil Nezval ke mně do bytu. Jen tak z kamarádství. Přecházel po pokoji, povídal, okukoval zvědavě knihovnu a náhle z ní vytáhl svou knížku Manon Lescaut. Měl jsem ji dvojmo.

 

„I podívejme se,“ pravil mi na to mistr, „ty ji máš dvakrát. Dej mi jednu. Já ji nemám.“

„Tak si jednu vezmi. A tu druhou mi věnuješ.“

„To ano, já ale pospíchám.“

 

Dal jsem mu pero. Jak otáčel listy, zaujala ho první scéna. A začal číst. Přečetl první scénu, pak druhou a další a pokračoval, dokud mi nepřečetl a nezahrál celou hru. Přitom stále držel v ruce pero, které jsem mu podal.

 

Bylo to nejpodivnější představení, které jsem kdy zažil, při kterém jsem se místy culil, místy plakal, protože to sehrál se svým prapodivně krásným a nenapodobitelným elánem. Všechno, všechny role.

 

Nedá se říci, že z hereckého hlediska všechny interpretace vystřihnul perfektně, ale všechno dohromady bylo více než perfektní současně, protože všechno prýštilo z potřeb nitra skvělé duše, z jediného velkého srdce. Fontánka di Trefi a Řím a zaujaté turistky k tomu, to je zase moje mohutné srdce, s jakými jinak směle disponují Massive Attack a Bristol beats Shower pistol.

 

Nezval mě vždycky oslňoval a oslňovat bude. Jednak vlastností, kterou má na světě jen málo spisovatelů: kdekoliv otevřete jeho knížku, můžete z bodu, na který vám padl zrak, číst dál. Čtete dál a vždycky tam najdete něco, čeho jste si minule nevšimli. A pak mě vždycky budou přivádět do údivu jeho podivně kouzelné schopnosti. Třeba schopnost býti vlaštovkou: nikdy neuhádnete ani místo, ani vteřinu, kdy vlaštovka náhle uhne ze své dráhy, kdy prudce unikne sem, tam nebo jinam. To dělají vlaštovky, když nahánějí škodlivý hmyz.

 

Jindy mě opět Nezval oslnil tím, jak šel rovnou, přímo, jak neuhnul, jako když se řítí nosorožec. Všechno před sebou kácel a odstraňoval. A to bylo vždycky, když pospíchal na pomoc do boje proti Hlouposti a Zlobě, která tak bují v naší Době nebo přesněji v naší nevalné Podobě.

 

Každý z nás dokáže někdy být vlaštovkou a někdy nosorožcem. Ale vědět, kdy má být vlaštovkou a kdy nosorožcem, to je genialita, a Nezval to zvládal náramně.

 

Je toho spousta, co by se dalo, co by se mělo konstatovat s humorem o Nezvalovi, a já tu postávám v rozpačitém mlčení. Je nás hustý zástup chápajících, co ho máme rádi. A všem nám schází.

 

Nám, národu a atmosféře a Praze ku prospěchu.

 

Je zapotřebí vlaštovek, je zapotřebí nosorožců, je zapotřebí básníků.

 

Aby Praha byla plná lampiónů a divadla se rozehrála jako větrné mlýny – to mi vepsal do jedné své těkající knížky.

 

Kamarád lidstva, s nímž bylo člověku dobře, jak o něm řekl vroucně jiný básník.

 

 

„O PŘÍRODĚ“

 

Člověk ochotně propadá různým nejapným bludům.

 

Jeden všeobecně zakořeněný paskvil jest tvrzení, nebo víra, nebo přesvědčení, že Jsoucno se skládá ze dvou částí, z člověka a z přírody, a to tak, že

 

na jedné straně že jest příroda, s velkým P,

a na druhé straně Člověk. S velkým Č.

 

Tento zakořeněný názor vede k bludu, o kterém jsem hovořil. Dovoluje člověku, aby se domníval, ba dokonce aby byl přesvědčen, že on, člověk obdařený fantazií a obrněný vědomostmi, se může státi pánem přírodního bohatství, že on bude poroučet a že příroda bude poslouchat.

Poručíme větru… nebo tak nějak…

 

Skutečnost je jiná. Jsoucno jest jen jedno: příroda.

A člověk do té Přírody patří jako švestka, jako hrom,

            jako ječné zrnko,

            jako mravkolev, rtuť, smrk, had, hřib,

            bloud i hrb,

            jako já, jako vy,

            jako všechno.

 

A proto se musí s Přírodou zacházet pěkně uctivě.

Nesmíme se dát poplést tím, že česky je Příroda ženského rodu. Povahou je přece vysloveně rodu středního, neboli neutrum. Nemá v sobě zlobu, ale dobra také ani za mák, nezná ohledy, protekci, nelituje vás, ani se s vámi neraduje.

 

Jdete si po Mexiku, koukáte, tamhle na poli se dělá něco jako krtina. Za hodinu se vracíte; krtina je kopeček a něco se pod ním mele. Večer je kolem plno lidí, policie vyšetřuje záhadu a dělá pořádek – policie dělá pořádky i v Mexiku –, krtina je přes celé pole, v půlnoci vás probudí hasiči, pakovat a evakuovat, krtina je dvě stě metrů vysoká, roste, semtam z ní šlehne plamen, kouří se z ní a roste dál, smrdí ohavně, zemětřeseníčko, zemětřesení, puká zem, váš domek mizí pod povrch v puklině, voláte matko! No tak, Matko! Ale marně, matka je toho času v biografu a ten se také propad pod povrch. Vy jste nešťastný, nemáte ani domek, ani matku, a to všechno je Přírodě jedno.

 

Ta se už zatím pustila někde na druhém konci světa do deště a nepřestala, dokud neprotrhla hráze a nezaplavila rodnou nížinu, nestrhala mosty, nezahnala celé rodiny do bezpečí na střechy zaplavených činžáků. Sedíte na střeše a díváte se, jak vám z helikoptéry shazují kalorie, jak se netrefí, jak kalorie klesají kamsi do proudu a mizí v dálce, střecha se s vámi utrhne, chvíli ještě plave s proudem, pak střecha narazí na topol pod vodou, naruby se převrátí a celá vaše famílie i se psem Rekem mizí v místech, kde stávala kavárna, která vám nedávno patřila. Mohl bych ještě pokračovat, jak váš syn, letec, to bezmocně pozoroval z letadla a kroužil a kroužil…, ale Přírodě je to všechno fuk, obávám se, buďmež i my jako ta Příroda.

 

Nemusíme se mnoho nutit. Jistě jste si všimli, že jsme se od Přírody naučili neohlížet se a dělat si, co považujeme pro sebe za užitečné, oběti našeho počínání počítáme bez dojetí a beze studu.

 

Vzniká způsob uvažování, který nezná slitování nad bratry. Láska se nevyplácí, to vám sečte kybernetik z fleku, míti rád jest ztrátové. Nerentabilní pro svoje blaho. Není tudíž třeba respektovat a milovat druhého člověka. Škrtáme slovo bližní a nahrazujeme čímkoli, třeba slovem kádr. Není-li třeba mít rád a respektovat jednoho kádra, nebylo by logické respektovat mnoho kádrů, celé národy a státy a jiná možná uskupení. Tím pádem není už třeba respektovat sama sebe. Odpadá jakýkoli stud a možno lhát a mlžit zcela oficiálně natvrdo.

 

A zatímco se toto děje, množíme se, množíme se závratným tempem na stejné ploše planety a je nás víc než moc.

 

Když já jsem byl nemluvně (1906), to jest asi tak plus minus před 107 lety, obyvatelstvo této planety mne vzalo mezi sebe. Bylo nás tehdy všech dohromady dvě miliardy. Kdo ví, jestli celé dvě. Dnes, po oněch 107 letech je nás všech dohromady sedm miliard. Kdo ví, jestli ne o trošku víc?

 

Na první pohled to není nic extra alarmujícího. Ale uvážíme-li, že prvním dvěma miliardám to trvalo, bratru počítáno, deset miliónů let, kdežto těm následujícím miliardám  to netrvalo žádných pět miliónů let, nýbrž zatracených 100 let, které ke všemu ještě utekly jak povodeň, tak to je o infarkt myokardu.

 

Je to exploze?

Ano, kádrové, tahle nálož v číslech je exploze.

Dá se to zastavit?

Ano, dá se to stopnout, ale otázka zní: jak?

 

Jelikož osud nedovolil, abych složil zkoušky a pak doktoráty z předmětů, které jsem měl ve svém univerzitním indexu, doháním své chatrné vzdělání, dokonce i předháním je tím, že jsem si předplatil časopis Vesmír, ve kterém se dozvídám vše, i když lecčemu vůbec nehovím.

 

Není tomu dlouho, co mé oko spočinulo na řádcích mluvících o explozi populace.

 

Čtu, že C.R. Aus ve svých nesčetných publikacích s obvyklou přesvědčivostí dokázal, že jednoduchá aromatická sloučenina, obsažená v pestících tropické pampelišky, dráždí sliznici nosní jen v určitých takzvaných kritických údobích. V těchto naprosto přesně definovaných podmínkách pak dojde ke stimulaci olfaktorického bulbu, jenž cestou traktu olfakto-pineálního aktivuje šišinku, kde dojde k nadprodukci melatoserotonynhydridu, tlumivé to látky ve vztahu k přednímu laloku hypofýzy. A tak tímto jak vidno zcela triviálním mechanismem dojde k útlumu zrání a vypuzování vajíček z ovárií, jež je konec konců utrum odpovědno za sníženou plodnost ovlivněných individuí.

 

Můj oblíbený časák Vesmír ještě dodává, že se dějí pokusy látku vyměšovat v množství, a praví:

…Zdá se, že postačí tuto vysoce účinnou substanci jen několikrát nenápadně rozprášit nad obyvatelstvem určených oblastí, aby došlo ve vnímavém období k výraznému poklesu plodnosti. Je tedy nasnadě, že skutečně přírodní vědy a s nimi i lékařské disciplíny jsou plně na výši svých úkolů, vyplývajících ze strašáka populačních explozí, a že tedy veškeré skepse, zejména podporované neinformovanými taky-redaktory, jsou zhola nemístné.

 

Já a má skepse se obejdeme bez podpory neinformovaných nynějších redaktorů.

 

Já jsem na antikoncepční pilulky pesimista. Domnívám se, že je poněkud neúnosné, aby kvůli poměrně krátké chvilce smyslnosti ženská musila od rána do večera myslit na to, zdali vzala či vynechala pilulku, co bude, zapomněla-li si vzít dnešní pilulku, a vzala-li, vzala-li tu pravou v pravý čas? A aby se přitom bála, že ztloustne, popřípadě otěhotní v nepříjemný čas a vůbec.

 

Musím se bohužel rozcházet v názorech s Vesmírem, což mne hněte. Vůbec se mi nelíbí, že lékařské disciplíny jsou na výši svých úkolů, i když hrozí stále víc a víc populační exploze. Zdá se mi větší hrozbou možnost rozprášit vysoce účinnou substanci nad nebohým obyvatelstvem určených oblastí, aby došlo k výraznému omezení plodnosti.

 

Kdo bude hubit koho, se táži.

Budeme my určovat oblasti, kde to rozprášíme, anebo budou oni, tedy ne my, určovat náš kraj za oblast, kde se má omezit výskyt plodnosti? A co když někdo by chtěl mít děti? To se bude taky prášit za kočárem vrchnosti? Kdo bude vrchnost ve výhodě?

 

Jémine, otázek plný pytel a odpovědí poskrovnu.

Je jedna skromná odpověď, a ta napovídá, že tohle všechno jest opět Příroda. Přesněji, že to je jen a pouze samočisticí regulace Přírody.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter